PROBLÉMY LIDÍ, KTEŘÍ PÍŠOU

29. october 2018 at 17:05 | F R A N |  OTHERS
Píšu v podstatě od doby, kdy jsem se naučila písmenka (no dobře, to ne, písmenka jsem uměla ve dvou letech, a to by mě máma ještě nepustila ke klávesnici), svůj první text jsem napsala v pěti (byl o mamince, co našla dítě v popelnici - musela jsem být dítě k nezaplacení) a od té doby jsem nikdy nepřestala. Psaní nejdříve pohádek, později povídek, a nakonec i knihy, se stalo naprosto neoddělitelnou částí mýho života. A vážně to miluju. Každopádně to má ale taky svoje úskalí a těch rozhodně není málo. A tak mě napadlo, že tu zkusím pár problémů, které určitě zná každý, kdo se psaní věnuje, vypsat.



1) VĚČNÉ ZAPOMÍNÁNÍ NÁPADŮ
To je naprosto samozřejmé. Nápady mají totiž tu skvělou vlastnost, že vás napadají v ty nejnevhodnější chvíle - ve sprše, uprostřed noci nebo těsně před usnutím (a to je úplně nejhorší, buď budete doufat, že si ráno vzpomenete nebo se musíte zvednout a to není nic moc). Myslím, že tak polovina všech mých nápadů, ať už to byla inspirace, nápad na povídku nebo jen myšlenka, která se mi líbila, zmizela někde v nedohlednu jen proto, že jsem ji zapomněla a neměla jsem šanci si ji včas zapsat. A i přesto, že jeden čas jsem s sebou na nápady nosila bloček a teď si je píšu aspoň do poznámek v mobilu (pokud se s vámi bavím a začnu něco cvakat do mobilu, je dost možný, že to není zpráva, jen se mi líbí věta, kterou jste řekli nebo při rozhovoru s vámi myslím na něco úplně jinýho), pořád něco zapomínám a pak jsem na sebe děsně naštvaná.

2) SPISOVATELSKÉ BLOKY
Další samozřejmost. Ani nevím, co bych k tomu dodala. Já většinou mám hroznou chuť psát a pak mě od monitoru téměř neodtrhnete a obvykle mě psaní zkrátka baví, ale jindy jsou momenty - a jsou to dlouhý momenty, jakože třeba několik týdnů - kdy nemůžu napsat nic. A chtěla bych, ale prostě ze sebe nic nedostanu nebo nemám žádný náměť a nedokážu žádný nový rozvést. Občas mám i období, kdy se mi psát ani nechce, ale ty moc dlouho netrvají.

3) POSTAVY SI DĚLAJÍ, CO CHTĚJÍ
To už je věc, kterou pochopí jen málokdo a kterou jsem se párkrát snažila někomu vysvětlit, ale nešlo to. Když jsem si někdy stěžovala, že ta holka mi úplně rozkopala můj plán, koukali na mě jako na blbce. "Vždyť ty postavy přece píšeš ty. Ovládáš je. Jak si můžou dělat, co chtějí?" Zkrátka můžou. Totiž, jasně, mohla bych jim v tom zabránit, jenže když píšu, dostanu se do takovýho transu, kdy už za tu postavu přemýšlím, kdy přemýšlím za celý ten příběh a pak mi jsou všechny moje plány k ničemu. Vymyslím sice dopředu, co se v té scéně má stát, ale pak prostě píšu. A někdy se stane, že mi začne připadat, že se to musí odvíjet jinak, že ta postava by tohle neřekla/neudělala nebo dostanu revoluční nápad (který se tam ale vůbec nehodí) a nakonec skončím někde úplně jinde. V tu chvíli mám sice pocit, že to tak má být, ale může to občas člověka pěkně vyhodit z rovnováhy. A otrávit. Protože co teď já s tím?

4) VZHLED
Aneb jaký má ta holka vlastně vlasy? Nevím, jestli to je jenom mojí blbostí (dost pravděpodobně), ale strašně často zapomínám, jak jsem jakou postavu popsala. Když píšu už něco delšího, dělám si pak přehled postav se jmény, daty narození a vzhledem, když ale nejsem tak daleko, jsem schopná dát někomu blonďaté vlasy a na další stránce už je má modré. Většinou to končí tak, že zabiju několik minut tím, že lovím v textu a snažím se barvu vlasů dohledat, načež nakonec zjistím, že jsem ji ještě nepopisovala.
S tím ještě úzce souvisí zapomínání faktů obecně. Obzvlášť, když člověk něco píše s odstupem, i když je to třeba jen jeden den, zapomene, že na předchozí stránce tvrdil něco jinýho než tvrdí na té, kde zrovna je. Takhle jsem třeba psala o večeři, kdy jako dezert dostali tiramisú a asi o tři řádky později se hlavní v průběhu dialogu hrdinka zakousla do koláče. Asi měla fakt hlad, nebo já nevím.

5) ČASOVÉ OSY
Tohle se stává problémem až když už člověk pracuje na nějakém delším příběhu, ale taky mi to dokáže pěkně zamotat hlavu. Když jsem psala knížku, která mi teď vyšla, nad postelí mi visela celá jedna nástěnka polepená papíry souvisejícími s příběhem a můj bývalý kluk si dělal srandu, že to vypadá, jak kdybych plánovala vraždu. Člověk by řekl, co na tom můžu plánovat, není to přitom ani fantasy, ale ono je toho dost - měla jsem tam za prvé už zmíněné charakteristiky postav, časovou osu, nákres pokojů, domu a všemožné poznámky. Jinak jsem se děsně ztrácela v tom, kolik komu je, kdy se co stalo a jak dlouho komu co trvalo. Většinou si musíte i stanovit, jaký je den v týdnu, i když to nakonec v textu třeba vůbec zmíněný není.

6) KOPÍROVÁNÍ
Většinou když píšete, tak taky hodně čtete a to, že tak trochu přebíráte styl vašich oblíbených autorů, je v pořádku. (Mě osobně hodně ovlivnila Jandy Nelson a Rainbow Rowell.) Ale někdy toho z jiných knih vezmete až moc a nedojde vám to. Kolikrát se mi stalo, že jsem si řekla to je ale skvělá myšlenka nebo páni, ten nápad se mi líbí a myslela jsem, že to napadlo mě a až po nějaké době mi došlo, že jsem to měla jen zasunutý vzadu v hlavě a vzala jsem to z nějaké knihy. Je to dost na nic pocit.

7) NENÍ NÁMĚŤ
Jsou dny, kdy mám hroznou chuť psát, vím, že věty by se ze mě řinuly jak z ehm nevim, prostě by to šlo jako po másle, napadají mě skvělé dialogy a sešity mám plné myšlenek, které chci někam vložit, ale prostě není kam. Nemám náměť, nápad, nemám postavy, prostředí, zápletku, nic. A bez toho se prostě blbě píše. Většinou chvíli rozepisuju nějakou blbost (už jsem si na tyhle třístránkové wordovské dokumenty, které nikam nevedou, založila speciální složku) a pak to jde všechno do háje.

8) J M É N A
Poslední věc, co mě zrovna napadá, jsou jména pro postavy. Na internetu jsem jednou viděla nějaký obrázek, který říkal, že člověk není opravdový spisovatel, pokud nemá v často vyhledávaných složkách web pro maminky. Protože vybíráním jmen trávím fakt dost často. Jasně, spolužáci se mi fakt smějou, že se mi líbí furt taková přiblbá jména, ale já chci aspoň pro některé svoje postavy jméno, které by se mi líbilo a které nemá každý člověk. Zajímá mě původ a význam jména. Občas si sednu k počítači, že jdu psát a skončím u hledání jmen. Skončím, jakože fakt skončím, protože nakonec nenapíšu ani ň.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 5. november 2018 at 13:33 | React

Tiramisu je druh koláče, říká hladový. :)

2 F R A N F R A N | Web | 5. november 2018 at 15:59 | React

[1]: Tak v tom případě dobrý, spadl mi kámen ze srdce.

3 Dívka s inteligentní přezdívkou Dívka s inteligentní přezdívkou | Web | Friday at 15:40 | React

Dvojka je u mě velký problém. Osmička občas taky, ale už se s tím přehnaným hledáním krotím a dávám postavám i běžná jména. U čtyřky nemám problém s tím, že bych si nepamatovala vzhled postavy, ale občas si moje představivost pro ně ukradne vzhled skutečného člověka (nebo i jiné fiktivní postavy) a já se to marně snažím předělat, protože jsem paranoidní a mám pocit, že se v tom ten člověk prostě musí poznat :D

4 F R A N F R A N | Web | Yesterday at 16:23 | React

[3]: S těmi originálními jmény se také snažím šetřit, ale pomoct si zkrátka nemůžu... A to s těmi lidmi chápu, taky hodně popisuju lidi z okolí, ale spíš se to vždycky snažím nějak namíchat.

5 petralibrary petralibrary | Web | Yesterday at 21:21 | React

vzhledem k tomu, že nepíšu povídky, povím body, které jsou u blogera.. obvyklé jako u mě a nebo to srovnám s hraním RPG. tam by se taky něco dalo, ještě když je to se psaním.

nápady mám, ale strašně mizí. napadají mě kdekoliv. v autobuse, při nějaké situaci a debatě, kdy se někomu něco stalo a já se chci vyjádřit.
bloky mám, poslední dobou často. už mi přijde, že se na mě lepí jako žvýkačky. no a ohledně rpg můžu říct že jména mi právě naopak jdou. většinou vážně vytvořím něco, co je originální. i když.. ta příjmení. ugh.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama