RECENZE: "DÁM TI SLUNCE"

9. september 2018 at 17:46 | F R A N |  BOOKS

Nikdy jsem moc neměla takovou tu jednu nejoblíbenější knížku, kterou čtete pořád dokola a kterou můžete jednoznačně nazvat tou nejlepší, kterou jsem kdy četl/a. Jasně, ujížděla jsem na "Harrym Potterovi" a líbily se mi knihy jako "Legenda" od Marie Lu, "Hledání Aljašky" od Greena nebo "Selekce", ale žádnou z nich bych nenazvala tou nej. Ve třinácti jsem přečetla "Všechny malé zázraky" od Nivenové rozhodla se, že to bude moje nejoblíbenější knížka, jenže brzy jsem na ni napůl zapomněla a vlastně ve mně nezanechala až tak hlubokou stopu. A pak - jak už vám nejspíš došlo - přišla tahle.

Jude si ke mně poposedne, takže se o sebe opíráme rameny. Tohle jsme my. Tohle je naše póza. Dvojčecí. Takhle jsme vidět dokonce i na ultrazvukovém obrázku, když jsme byli ještě u mámy v břiše, a taky jsme tak seděli na tom obrázku, co Fry včera roztrhl. Na rozdíl od skoro všech ostatních lidí na světě jsme byli od prvních buněk spolu, přišli jsme sem spolu.


Jude a Noah jsou nerozlučná dvojčata, která za sebe doříkávají věty, cítí emoce toho druhého, a dokonce mají něco na způsob telepatie, kterou se mezi sebou dorozumívají. Noah nejvíc ze všeho miluje kreslení, Jude zase surfování a skákání z útesů. Když jim ale je třináct, okolnosti se je snaží poštvat proti sobě. Oba se chystají podat přihlášku na vyhlášenou uměleckou školu, Noah se zamiluje do jejich nového souseda, a Jude začne chodit na mejdany, malovat se a hádat se s mámou. A pak jednoho dne jejich matka umře, na uměleckou školu se dostane jen Jude a dvojčata mezi sebou mají tolik tajemství a vzteku na toho druhého, že nastane riziko, že už možná nic nebude jako dřív…

Od autorky jsem předtím četla už knihu "Nebe je všude" (která je mimochodem taky výborná) a tuhle jsem si koupila v podstatě hned, jak vyšla v češtině. U první knihy jsem se zamilovala do spisovatelčina stylu psaní, do metafor, se kterými píše, do toho, jak dobře umí popsat emoce a jak krásné má myšlenky, stejně tak mě bavil i příběh, oblíbila jsem si postavy a ten kluk byl prostě… chápete. Takže jsem to riskla (tenkrát jsem nebyla zvyklá si kupovat neznámé knihy), a když jsem viděla tuhle knihu v knihkupectví, okamžitě jsem si ji přivlastnila. A vážně mi netrvalo dlouho, než jsem se do příběhu zamilovala.

"Oscore je můj oblíbený model," řekne. "Má hodně zvláštní tvář. Nevím, jestli jsi všimla. Bůh byl hodně opilý, když ho tvořil. Kousek tohohle. Kousek tamtoho. Hnědé oko. Zelené oko. Pusa nakřivo, nos nakřivo. Úsměv šílence, uražený zub, tady jizva, tam jizva. Skládačka."

Příběh je vyprávěný na střídačku třináctiletým Noahem, který vypráví dobu "předtím" a šestnáctiletou Jude, která vypráví dobu "potom". Kniha nemá kapitoly, je jen rozdělená podle těch dvou vyprávění, která jsou různě dlouhá (Noahovo se jmenuje NEVIDITELNÉ MUZEUM a to Jude HISTORIE ŠTĚSTÍ). Každý vypráví trochu jinak, Noah je hodně citlivý a svět vnímá svým vlastním způsobem, Jude je naopak často vtipná a sarkastická. Já osobně nemůžu říct, které mám raději, ale to, co vypráví Jude je vlastně kupodivu o něco veselejší, a navíc je tam Oscar, kterého jednou vytáhnu z té knihy a vezmu si ho. Noahovo vyprávění je prokládáno názvy jeho obrazů, které zrovna maluje v hlavě (PORTRÉT: Chlapec, který odnesl na zádech moře), Jude tam zase má úryvky z "bible" její babičky, která je plná pověr (Déšť v prosinci s sebou přináší nečekaný pohřeb). Oboje je dobrým zpestřením.

Na knize se mi líbí obzvlášť jedno - způsob psaní. Autorka píše (obzvlášť ve vyprávění Noaha) v metaforách, hraje si s popisy pocitů a četba tak ve člověku zanechá silný dojem. Tenhle styl nesedne všem, někteří lidé si stěžovali, že jim kniha přijde těžkopádná a že z ní mají divné pocity, což asi docela chápu. A upřímně, mám radši lidi, kterým se tahle kniha nelíbila, protože mi ji aspoň nekradou. Já ji totiž sice doporučuju všem kolem, když o tom pak ale kamarádka začne básnit, chce si o tom povídat a říká, jak je to skvělý, nejradši bych ji snědla (a ne láskou). Nejraději bych tuhle knížku měla celou jen sama pro sebe.

Napadne mě, že to Jude vlastně dělá taky tak: Mění se podle toho, s kým zrovna je. Jsou jako ropuchy, které umějí přizpůsobit barvu kůže. Tak jak to, že já jsem pořád já?

Další super věc na téhle knížce, je to výtvarné umění. Rodiče mě odmalička brali do galerií, dlouho mě to ale dvakrát nebralo, tahle kniha mě ale vlastně k lásce k obrazům, a hlavně k sochařství, hodně popostrčila. Můj český výtisk, který už je ohmataný, pomalovaný a popsaný, mi taky slouží tak trochu jako učebnice umění, protože na volná místa jsem si psala poznámky k různým stylům a pokaždé, když je v příběhu zmíněn nějaký malíř, píšu si o něm nějaké informace po stranách. Noah je do umění úplný blázen, Jude zase potřebuje vytvořit sochu, takže se tam o tom mluví hodně. Takže, pokud máte rádi malířství, určitě vás tahle kniha může zaujmout.

Autorka taky vytvořila samé skvělé postavy. Nejen, že je téměř nemožné, si je nezamilovat, ale hlavně jsou originální a zajímavé, všichni jsou tam trochu divní. Zároveň mi přijdou i docela reálné, cítí se trapně, když mají mluvit s hezkými kluky, závidí si, obviňují se z věcí, za které nemůžou i z těch, za které můžou a v životě provedli pár blbých věcí. A já je mám všechny zatraceně ráda. (Ty postavy, ne ty blbé věci, co provedli.)

Usměje se, chvíli přemýšlí a pak pokračuje: "A když je někdo unavený, tak zaleze do svý kytky a spí. Přes den všichni mluví v barvách místo ve zvukách. Je tam úplný ticho." Zavře oči a pomalu dodá: "A když se lidi zamilujou, tak začnou hořet."

Co se týče zápletky, tak ta pravda, malinko pokulhává. Já jsem teda rozuzlení při prvním čtení vůbec nečekala, ale třeba mojí mámě, to bylo jasné skoro od začátku a hlavně pochybuju, že v reálném životě by se to takhle stalo. Ale nápad je dobrý a člověka to baví.

Knihu jsem od prvního čtení přečetla ještě asi šestkrát. Čtu pokaždé na dovolené a občas ještě někdy v průběhu roku, kdy se cítím fakt mizerně. Tenhle příběh pro mě znamená hodně. S postavami jsem se sžila, jako bych je už znala, při každém čtení najdu vždycky něco nového - nové myšlenky, metafory, důvody, proč ti lidé udělali to, co udělali. Pokaždé, když to čtu, je to jako návrat domů. A knížka mi toho hodně dala. Zamilovala jsem se díky ní do výtvarného umění, dost jsem toho díky ní pochopila, změnila jsem názor na některé věci a začala jsem celý svět vnímat trochu jinak. I můj styl psaní příběhů, se malinko změnil. Tahle knížka není dokonalá, ale pro mě má velkou cenu. Je plná silných emocí a hezkých věcí a smutku a teď už je to pro mě jako dopisování si sama se sebou, protože je plná poznámek z různých čtení. Nedávno jsem si ji koupila i v angličtině, abych měla jeden nepopsaný výtisk a taky se chci porovnat originál s překladem. (Hlavně, abych zjistila, jestli tam taky autorka tvrdí, že Brian vydechuje oxid uhelnatý nebo to byla jen chyba překladatelky. A jaké anglické slovo je tam na místě "zajíknout se", protože zajíkají se tam všichni v jednom kuse.)

"Miluju tě," řeknu mu, ale vyjde mi z toho: "Ahoj."
"Strašně moc," řekne on, ale vyjde z toho: "Čau chlape."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement