RECENZE: "NA VĚTRNÉ HŮRCE"

10. july 2018 at 16:58 | F R A N |  BOOKS
Recenzí na tuhle knihu už byly napsány nejspíš tisíce a já jsem původně chtěla na tenhle blog psát recenze hlavně na knihy, které jich tolik nemají a které nejsou třeba tolik známé a profláknuté. Každopádně zároveň sem plánují dát i pár mých milovaných, ať už známé jsou nebo ne, a "Na Větrné hůrce" zkrátka patří mezi ně. Je to jedna z mých oblíbených knih a vzhledem k tomu, že už jsem o ní psala několikrát mám pocit, že právě tou bych mohla začít.

"Že na mě šťastně zapomněla? Nezapomněla, Nely, a vy to dobře víte. Víte tak jako já, že za každou myšlenkou na Lintona jich připadá tisíc na mě. Jen v nejbídnějších chvílích života jsem o tom zapochyboval. Ještě když jsem se loni vracel do těchhle míst, strašilo mě to v hlavě, ale teď bych to musel slyšet z jejich vlastních úst, abych té nejistotě znovu podlehl."


Pan Lockwood přijíždí strávit zimu na Drozdov a po návštěvě Větrné hůrky, kde ho celou noc strašil duch zesnulé a kde se k němu nikdo nechoval zrovna dvakrát přívětivě, onemocní a několik týdnů proleží. Aby mu čas rychleji ubíhal, poprosí služebnou, aby mu povyprávěla o tom, co ví o Větrné hůrce a jejich obyvatelích. A tak služebná vypráví příběh, který začíná příchodem Heathcliffa - cikánského kluka, kterého jednou přinesl pán domu ze své cesty. Chlapec se rychle spřátelí s divokou a neposlušnou Kateřinou, její starší bratr Hindley ho ale nenávidí a jakmile pán domu zemře, udělá z Heathcliffa obyčejného čeledína a Kateřina si vezme chlapce z Drozdova. Heathcliff na pár let zmizí, vrátí se s penězi a začne se mstít. A po celou tu dobu je tu jen jediný člověk, na kterém mu záleží - Kateřina - a pro kterou je ochoten udělat cokoliv.

Knihu jsem vzala poprvé do ruky v sedmé třídě, protože jsem byla zvědavá na příběh a na autorku, která je tolik zmiňovaná ve spoustě jiných knih, které jsem tou dobou četla. Tenkrát jsem se ale neprokousala dál než k nějaké páté kapitole, protože jsem byla tak zmatená ze všech těch příbuzenských vztahů (kdo je čí syn, kdo sestřenice toho syna, a proč propána tolik jmen začíná na H?) a taky jsem měla nepraktické, velké vydání v pevné vazbě. K "Větrné hůrce" jsem se proto vrátila o půl roku později, když jsem sehnala paperback a vzala si ho s sebou k moři - a netrvalo dlouho, než mě kniha naprosto pohltila.

Zamilovala jsem si na ní několik věcí. Za prvé, mám ráda jazyk a způsob, kterým jsou starší knihy vyprávěny. Dlouhé proslovy, které tam lidé vedou a které jsou čtivější a zajímavější než by člověk čekal, vyjadřování postav i tehdejší zvyky, to všechno mám na klasikách ráda. Jako další se mi líbil způsob vyprávění - že příběh Heathcliffa a Kateřiny a všech okolo vypráví někdo, kdo byl u všech důležitých událostí, kdo je ovlivňoval a kdo na ně má svůj vlastní názor. A co mám na knize samozřejmě úplně nejraději je ta vášeň a emoce, které tam všemi zmítají. Ta divokost a silné prožívání pocitů v sobě měly něco hodně lákavého, něco, co dodávalo knize zvláštní atmosféru, stejně jako prostředí, ve kterém se příběh odehrával. Širokou škálou emocí a prudkostí, se kterou byly prožívány, si mě text asi získal nejvíc. Když jsme se nedávno s mámou bavily o tom, jestli máme raději Jane Austenovou nebo sestry Bronteovy říkala jsem, že číst Austenovou je jako jíst bonbony, zato číst "Na Větrné hůrce" nebo "Janu Eyrovou" je spíš jako jíst něco sice dobrého, možná trochu sladkého, ale pálivého, okořeněného, co chutná trochu jako alkohol, trochu jako hořká čokoláda. Láska popisovaná v knihách od Austenové je jako silný, příjemný, posvátný pocit, zato u "Větrné hůrky" je to něco, co lidem zatemňuje mysl, co je ovládá, co naprosto změnilo jejich život a co s sebou nese špatné následky.

"Největší muka mého života byla muka, kterými trpěl Heathcliff - znala jsem je a prožívala je s ním odmalička - podstatou života je mi on. Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já, kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen on zmizel, svět by se mi proměnil v úplnou cizotu - neměla bych tu co dělat. Moje láska k Lintonovi je jako list v lese - čas ji zeslabí, to vím, tak jako v zimě opadají stromy. Ale má láska k Heathcliffovi je jako ty věčné skály pod lesem - ne oku pro radost, ale podstata života."

Ale ačkoliv tahle vášeň byla na knize na jednu stranu úžasná, na druhou to kvůli ní nebylo někdy úplně nejpříjemnější čtení a chápu, že kvůli ní některým lidem kniha vadí. Ze spousty postav a obzvlášť z jejich činů a řečí, člověku běhá mráz po zádech, při čtení mi kolikrát vhrkly slzy do očí a musela jsem potlačovat vztek. Kniha je plná nenávisti, zloby a násilí, má nepopiratelnou temnou stránku. Většina postav tam není tak zcela při smyslech a nad jejich krutostí člověk kulí oči. Bylo dost těžké si tam někoho oblíbit - měla jsem ráda akorát Edgara Lintona a bylo mi ho líto, protože byl jeden z mála lidí, který v zásadě nic zlého neudělal, neměl v úmyslu někomu ubližovat a taky se mi líbil jeho vztah ke své dceři. Pak jsem ještě fandila Haretonovi a Kateřině mladší, protože jen schytávali pomstu za skutky svých rodičů. Naopak jsem ale nemohla vystát Josefa a přišlo mi jako výraz ironie, že on jediný (kromě vypravěčky) byl na Hůrce po celou tu dobu a pořad ne a ne umřít. I Kateřina byla neskutečně protivná, obzvlášť jako dospělá a mít rád Heathcliffa, to snad ani nešlo. Láska těch dvou se až vymykala chápání a i když Heathcliffovy dlouhé, živé a prožívané monology, byly úžasné, pořád jsem si nedokázala spojit tyhle dvě jeho stránky. Někoho, kdo tak vroucně miluje ženu a pak týrá její dítě… Například u nás doma jsem jediná, kdo byl z knihy tak nadšený, protože třeba mámě to, že jsou tam všichni naprostí blázni a ona se s nimi nemohla ani trochu ztotožnit, dost vadilo.

"Ach Bože," posteskla si konečně, "já jsem tak nešťastná."
"To je smutné," poznamenala jsem. "Vám je vůbec těžko vyhovět. Máte tolik přátel, starosti skoro žádné, a ještě vám to není vhod."

S koncem jsem ale byla spokojená. (A byla bych ještě spokojenější, kdybyste mě zbavili toho Josefa.) Některým lidem se možná k ději nehodil nebo jim nevyhovoval, já z něj ale měla vážně radost. Myslím, že žádný jiný bych ani nezvládla.
Takže, knihu rozhodně, rozhodně doporučuju. Nejen, že je to klasika, kterou je dobré znát, ale hlavně je to skvělá kniha. Je čtivá a zábavná a ve spoustě věcech originální, občas dokonce i vtipná (ale pravda je, že spíš než smát, budete spíš brečet a hlavně chtít určité postavy zavraždit). Je to příběh, na který jen tak nezapomenete a ke kterému se nejspíš budete i rádi vracet.

"I kdyby ji ten ubožák miloval sebevíc, za osmdesát let by nemohl procítit tolik jako já za jediný den. A Kateřina má srdce tak hluboké jako já - spíše se moře vejde do koňského žlabu, než by on stačil pro sebe zabrat všechnu její schopnost lásky."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Donyka Donyka | Email | Web | 10. july 2018 at 20:37 | React

Hmmm, asi mám inspiraci... Začala jsem číst to své vysněné "osudové dítě" a četlo se mi to tak nějak blbě. dala jsem 70 možná 80 stran a nechala jsem toho... ten styl psaní mi nějak nevyhovuje.
Plno násilí a zloby říkáš. Už j to dlouho co jsem četla knihu silnějšího kalibru... Možná se po Hůrce podívám ...

2 F R A N F R A N | Web | 11. july 2018 at 10:09 | React

[1]: Ono to samozřejmě není násilí jako násilí současné literatury, žádné pistole, mučení ani meče ve fantasy, ale postavy tam mají problémy s agresí a s alkoholem, takže to podle toho dopadá. Určitě doporučuji to zkusit.

3 Erunka Erunka | 12. july 2018 at 1:00 | React

Souhlasím se vším, taky miluju Větrnou hůrku, ten příběh má prostě něco do sebe, styl vyprávění strašně zajímavej, postavy v podstatě všechny zkažené a zlé, ale myslím, že to má své poselství.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama