POKRAČOVÁNÍ

29. july 2018 at 19:02 | F R A N |  SELFLOVE

Takže, v minulém článku jsem se rozepsala o tom, jak to celé probíhalo, jak jsem nejedla a cvičila a opakovala sama sobě hnusné věty. Tenhle článek bude o dost kratší, ale rozdělila jsem totiž ten předchozí, aby nebyl tak dlouhý a taky, abych měla víc o čem psát. Každopádně, fázi, o které jsem psala minule, předcházel dlouhý, rozvleklý začátek, zato konec přišel vlastně docela narychlo. Lepšit se to začalo v zimě, po Vánocích. O těch jsem překvapivě jedla docela hodně, na což jsem ale v lednu reagovala ještě větší hladovkou. Ta mi ale dlouho nevydržela, protože pak na to všechno přišla máma - přišla do pokoje ve chvíli, kdy jsem na sobě měla jen spodní prádlo a viděla, jak jsem za posledních několik měsíců hrozně zhubla. V oblečení rozdíl nebyl tolik poznat a já sama jsem samozřejmě žádný neviděla, ani nepociťovala, ale máma ho zaznamenala okamžitě. Všechno ze mě postupně dostala. Řekla jsem jí o odhlášených obědech a malých svačinách a o tom, že mám pocit, že ať dělám, co dělám, nikdy nebudu dost hubená.

A zbytek už byl na mně.


Máma se sice nabízela, že mě vezme k někomu, abych si o tom mohla promluvit, ale já nechtěla. Nechtěla jsem, aby se to muselo řešit, aby se o tom dozvěděl táta, abych si musela připustit, že jsem se řítila do propasti, která by mě neudělala hezčí a zajímavější, ale připravila by mě o všechno - poprvé jsem si uvědomila, co všechno mi hrozilo, kdybych to nad sebou nechala zvítězit. Možná bych nemohla nikdy mít děti. Nemohla bych jít studovat kvůli zdravotním problémům. V podstatě jsem to mohla dohnat až k tomu, že bych se sama zabila nebo umřela na podvýživu, i když ve skutečnosti nevěřím, že bych tak někdy skončila. Ale tomu nevěřím teď. Tenkrát jsem dostala strach. A tak jsem se začala sama dávat do pořádku. Začala jsem postupně zase víc jíst. Začala jsem o tom mluvit s mámou. Začala jsem na sobě i na ostatních hledat nějaké plusy. Přestala jsem cvičit, protože čím víc jsem cvičila, tím víc jsem chtěla cvičit, tím víc jsem se vztekala, že nevidím žádné velké rozdíly a tím víc jsem na sebe i na všechno byla naštvaná. Ale upřímně, celý ten proces se mi zkrátka musel odehrát hlavně v hlavě. A když se mě teď občas kamarád zeptá, jak se začít mít víc rád, vlastně nevím, jak mu poradit, protože si z toho období málo pamatuju. Myslím, že hlavní je najít si čas moct o sobě přemýšlet, ale přitom nenechat ty myšlenky odebrat se špatným směrem. Hodně mi pomohlo soustředit se na vlastní osobnost, spíš na vnitřek než na vnějšek. Ano, dneska člověk může mít pocit, že je všem úplně jedno, kdo je, pokud není dost hezký (já takový pocit mívám pořád nepříjemně často), ale to, kdo jste nakonec stejně bude jednou to nejdůležitější. Takže jsem hledala zajímavé věci hlavně na sobě, na tom, jaká jsem. Hledala jsem se v knihách, a hlavně ve vlastním psaní.


Důležitá věc, kterou jsem si musela uvědomit, bylo i to, že síla není v tom, být věčně smutná a nesnášet se. Že to není žádná móda a že rozhodně není ostuda, mít sám sebe rád. Protože já předtím byla hrdá na to, jak zničená uvnitř jsem a takhle na tom je v dnešní době spousta lidí. Všechny ty depresivní citáty na Instagramu, všechno to řezání a rádoby-emo-fáze a všechny ty třináctileté holky, které mají pocit, že smutek a sebenenávist je cool… není. Myslela jsem si, že špatné myšlenky mě dělají zajímavější, ale tak to není. Musela jsem si uvědomit, že s tím musím přestat, protože to ze mě rozhodně neudělá oblíbenějšího člověka, že to na mě rozhodně nepřitáhne pozornost - a když už, tak spíš tu nežádoucí.

A i po tom všem rozhodně nemůžu říct, že jsem úplně zvítězila. Už je to víc jak rok od tohohle mého propadu a stejně mívám pořád období, kdy balancuju nad propastí. Je to hlavně o té snaze, o tom, že se musíte snažit mít rádi sami sebe i v těch nejhorších obdobích, a nejen v těch lehkých, kdy jste opálení a krásně oblečení a všichni vás zasypávají komplimenty. Je to hlavně o tom boji, který musíte vést pořád. (Ale o tom, jaké jsou horší dny a o tom, jak proti nim bojovat ještě plánuji další články, takže o tom zase jindy.)

(Obrázky jsou z Pinterestu a z instagramového účtu @hi.ur.beautiful)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Jeife Jeife | Email | Web | 31. july 2018 at 23:20 | React

Moc hezky píšeš :) přečetla jsem si i minulej článek, abych znala celej příběh. A jsem ráda, že to má šťastnej konec :)
Já k sobě začla hledat cestu po smrti přítele.
Důvěra v to, že všechno má svůj smysl. Smíření. Odpuštění. Láska. ...
Třeba tě zaujme tenhle článek :)
http://jeife.blog.cz/1612/zmenil-me

2 F R A N F R A N | Web | 3. august 2018 at 12:16 | React

[1]: Děkuju moc, i za přečtení. Na ten článek se určitě podívám a ráda, muselo to být hodně těžké...

3 Infinity Infinity | Web | 6. august 2018 at 11:23 | React

Jsi skvělá a jsi bojovnice! Je vážně super, že jsi k tomu došla sama a takhle jsi to zvládla. Moc hezky jsi to napsala a smekám před tebou!

4 F R A N F R A N | Web | 7. august 2018 at 18:23 | React

[3]: Děkuju, ten komentář mi udělal hroznou radost(:

5 Kira Curatio Kira Curatio | Email | Web | 11. august 2018 at 0:02 | React

Jsi úžasná :) Taky se poslední dobou učím sebelásce a musím říct, že jsem se nikdy necítila tak krásně.. přeji hodně štěstí, se vším <3

6 F R A N F R A N | Web | 11. august 2018 at 11:40 | React

[5]: Děkujuu, tobě taky.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama