JAK TO VŠECHNO ZAČALO

28. july 2018 at 21:10 | F R A N |  SELFLOVE

Jako asi většina lidí, co se snaží mít rádi sami sebe, jsem nejdřív prošla obdobím, kdy jsem se ráda neměla. Nepříjemným a dlouhým obdobím, které nastalo po několika událostech a které taky způsobilo a změnilo spoustu věcí. Bylo to období, kterým si každý musí projít sám a ze kterého se člověk musí v podstatě sám taky dostat - pomáhat mu může spousta lidí, ale boj je nakonec jen na něm. No a o tomhle chci dnes psát - o tom, jak to celé začalo, proč to začalo, o tom, proč jsem nakonec dospěla ke snaze mít se ráda takovou, jaká jsem. Tenhle článek bude o zoufalé snaze být lepší, o věčné nespokojenosti, o nátlaku okolí, a hlavně o nátlaku, který jsem na sebe vytvářela já sama. O postávaní před zrcadlem a o myšlenkách, které se mi honily hlavou. Protože aby ostatní pochopili, proč je sebeláska tak důležitá, musí taky nejdřív vidět, co se děje, když ji člověk nemá.


Kritickým věkem pro mě bylo dvanáct let. Do té doby jsem sama se sebou žila poměrně spokojeně. Věděla jsem, že jsem možná trochu moc ukecaná a panovačná a že nejsem zrovna královna krásy, ale nijak mě to netrápilo. Měla jsem kamarády, sem tam jsem se líbila nějakému klukovi a nenechala jsem se sebou manipulovat ani od nikoho nic nařizovat. Jasně, vždycky se najde někdo, kdo se vám směje, je jen málokdo, kdo prošel školou bez toho, aby se mu nikdo neposmíval. Například mně se v první a druhé třídě holky z áčka pošklebovaly, že neumím zpívat (měly pravdu) a že mám hnusný oblečení (ani náhodou, já měla vždycky styl). Když jsem o tom konečně řekla mámě, slíbila mi, že mi koupí tři kopečky zmrzliny, když jim řeknou, že jsou pitomý nány, ale ony toho bohužel tou dobou jako zázrakem nechaly dřív, než na to mohlo dojít. V páté třídě tu byl zase kluk, který se mi smál, protože mi nešla matematika ani hra na akordeon, na který jsme nešťastnou náhodou hráli oba. Každopádně, pak jsem přišla na osmiletý gympl a tam to všechno začalo.

Holka, která by v americkém filmu rozhodně dělala roztleskávačku a chodila s nejlepším sportovcem školy (s tím ale chodila i ve skutečnosti, i když jen měsíc), se stala mojí kamarádkou. Totiž, spíš já se stala tou její a to jednou z několika. Celou primu tam probíhaly boje o to, kdo v té partě s ní může být, já z ní byla vyhozená dvakrát, dokud jsme se nezůstaly bavit jen tři - já, ona (říkejme jí třeba Britney) a ještě jedna holka, se kterou jsme ovšem o Britney a její přízeň nepřestaly bojovat. Stala jsem se přesně tou holkou, kterými jsem dřív v knížkách tolik pohrdala, holkou, která vlaje jako ocásek za svojí krásnou, oblíbenou, blonďatou kamarádkou a vůbec si nevšímá toho, jak ji ta kamarádka věčně shazuje a pomlouvá za zády. Ale abych si až tak nekřivdila, Britney mě neměla úplně pod palcem, což vedlo k tomu, co se stalo později. Máma mě samozřejmě od začátku varovala, ať si na takovou holku dávám pozor, ale já byla přece tak světaznalá, chytrá a věděla jsem všechno nejlíp. Tohle přátelství značně pošramotilo mojí sebedůvěru. Britney byla krásná a chytrá a výborná ve sportu a dělala si ze mě srandu častěji než by mi bylo milé. Ale nechala jsem ji a zvykla jsem si na její stín nebo spíš na post kamarádky té hezčí. A no tak, měla jsem přece tak skvělou kamarádku, nepotřebovala jsem být skvělá sama.

Na podzim v sekundě jsme se pohádaly. Rozhodla jsem se totiž, že zkusím na jaře přijímačky na novou školu a moje milá Britney se mi to snažila rozmluvit, načež, když jsem ji neposlechla, si za mě našla náhradu a já si musela hledat kamarádky nové. Začala jsem se bavit se skvělou, tišší holkou, se kterou jsme poslouchaly písničky a v tichosti si četly, a byla jsem perfektně spokojená - možná i spokojenější - než s Britney. A možná to bylo to, co jí naštvalo, možná to byla prostě jen kráva, ale jednoho krásného odpoledne, když jsem zrovna byla uklizená daleko v jižní Itálii, se do mě ona a její dvě kámošky pustily na třídní skupině. To je přece tak odvážné, tři na jednu a přes internet. Začaly mi nadávat za všechno možné - jsem ošklivá, mám děsnej zadek, jsem trapná s tím, jak si hraju na knihomolku, jsem dětinská. Napsaly tam všem, který kluk se mi líbí a že u něj nikdy nebudu mít šanci (což jsem taky neměla, byl o tři roky starší a já byla pako). Napsaly mi, že doufají, že se utopím v moři nebo aspoň zmizím na tu jinou školu, ať ode mě konečně budou mít všichni pokoj.

A to byl asi tak nějak začátek všeho. Nějak jsem to tenkrát neunesla a tyhle zprávy mi zněly v hlavě ještě dlouhé týdny, podkopaná sebedůvěra mě nutila srovnávat se s ostatníma holkama, prohlížet si v zrcadle svoje nohy, svůj zadek, svůj obličej. Všechno na mě bylo špatně. Nos, akné, brýle, rozcuchané vlasy, oblečení a hlavně postava. Chtěla jsem břišáky a zadek a hubené nohy, chtěla jsem být hezká, chtěla jsem být v něčem dobrá.

Nejdřív to nevypadalo tak špatně. Cvičila jsem a zhubla a měla jsem o něco větší sílu. Vynechala jsem z jídelníčku sušenky a čokoládu a nahradila ji ovocem. Nebyla jsem spokojená, ale aspoň jsem měla pocit, že jsem na dobré cestě. Dostala jsem se na tu školu, na kterou jsem chtěla a mohla se tak dostat pryč od Britney a od všeho. Nový začátek mi bohužel nakonec víc uškodil než pomohl - celé léto jsem úzkostí málem nespala, bylo mi špatně, ztropila jsem scénu, když mi máma nechtěla koupit nové tenisky a školní batoh, chtěla jsem moct začít dobře, vypadat dokonale. A pak jsem začala chodit do nové třídy, začala jsem do školy dojíždět a začala jsem s někým chodit. A tak trochu jsem se zhroutila.

Byl to děsný rok. Měla jsem být šťastná, měla jsem kluka a byla jsem na škole, na kterou jsem chtěla, našla jsem si skvělé kamarádky, všechno šlo dobře, všechno bylo skvělé. Až na to, co se odehrávalo ve mně. Byla jsem šíleně unavená a šíleně nespokojená. Cvičila jsem a cvičila a výsledky žádné. Každé ráno jsem se deset minut malovala a dalších deset vybírala oblečení. Učení bylo hodně a každý den jsem strávila cestou do školy a ze školy dvě hodiny, začaly se zkracovat dny a já jsem odcházela z domu, i se tam vracela za tmy. Přestala jsem skoro jíst. Milovala jsem hlad. Jakmile jsem měla plný žaludek, jediný na co jsem dokázala myslet bylo, jak ze sebe to jídlo dostat, párkrát jsem si zkoušela strčit prst do krku. Cestou do školy mi bylo špatně, protože jsem nesnídala, na což můj žaludek nebyl zvyklý. A nikdo nezjistil, že nejím, protože ráno jsem se probouzela jako první, takže nikdo neviděl, že si beru jen rohlík, který mi měl posloužit jako svačina i oběd. Nikdo nekontroloval, jestli si místo obědů, které jsem si odhlašovala, kupuju bagetu, jak jsme byli domluvení. Usínala jsem s kručícím žaludkem, byla jsem děsně unavená a každý den jsem cvičila. A pořád jsem neviděla výsledky.

K téhle nenávisti svého těla se přidal i zbytek. Moje mantra byla jsi ošklivá, tlustá, hloupá a nikdo tě nechce. Tohle jsem si opakovala dokola a dokola, zatímco jsem se dívala na svůj obličej v zrcadle, zatímco jsem si čistila zuby, zatímco jsem jela do školy. Pořád jsem si nadávala, jak jsem neschopná a hloupá. Pořád a pořád a pořád. Můj kluk to schytával příšerně, protože se mi to snažil vymluvit, když jsem mu psala zprávy o tom, jak moc se nenávidím a jak nenávidím jeho a co na mně proboha vidí. Večery jsem probrečela, ve škole jsem byla k smrti přetažená, cítila jsem se pod psa skoro pořád. Byly tu i lepší fáze, lepší období, ale byly krátké a končily jen ještě větší čočkou, kterou jsem sama sobě dávala.

A ještě k tomu jsem se v tom trošku i vyžívala. Věděla jsem, že to všechno je špatně a že potřebuju pomoct, jinak spadnu do anorexie. Ale víte co - já tu anorexii tak trochu chtěla. Říkala jsem si, že bych aspoň zhubla a byla zajímavá. Smutek a deprese a sebenenávist mi přišly jako cool věc, na kterou člověk může být hrdý. Na jednu stranu jsem to všechno nenáviděla, ale na druhou jsem se rozhodla tomu nebránit.

A druhou část napíšu do dalšího článku, snad bude o něco kratší než tenhle.

(Obrázek nahoře je z Pinterestu.)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Sofella Sofella | 2. august 2018 at 21:18 | React

Bože, Fran. Vůbec nevím co k tomu napsat, ale mám pocit, jako že bych něco napsat měla. Cítím se dost hrozně, že jsem vůbec nevěděla o tom, že si něčím takovým procházíš, na jednu stranu jsem se nějak postupně přestaly bavit, ale stejně, tohle mě vůbec nenapadlo. Chci ti jen říct, že si úžasná, ale podle toho o čem chceš psát soudím, že na to už si přišla sama. I když už se skoro nebavíme, stejně tě mám moc ráda a doufám, že do takového stavu, už se nikdy nedostaneš (a taky, že se někdy zase uvidíme). BTW strašně hezkdy píšeš, ale to asi víš. :):

2 F R A N F R A N | Web | 3. august 2018 at 12:05 | React

[1]: Já si právě říkala, jestli na to bude vůbec reagovat někdo z těch, co mě zná, protože já bych asi nevěděla, co na to napsat. Ale díky, že ses ozvala a špatně se vůbec neciť, proboha, nevěděl o tom v podstatě nikdo, ani z těch lidí, co vídám každý den. Vidět se musíme určitě, jenže ty máš hrozně narvaný ty prázdniny, tak když tak někdy na podzim. A děkuju mocc.

3 Art2002 Art2002 | Email | 20. august 2018 at 21:16 | React

Ja vubec nevim, co napsat. Vzdycky jsem si rikala, ze jsi tak vyrovnana a ze mas vsechno tak srovnany, ze se se vsemi uplne v pohode bavis a ze je ti jedno, co si o tobe ostatni mysli. Je mi hrozne lito, ze jsi tohle vsechno musela prozit a ze to mozna v mensi mire stale prozivas. Muselo to byt asi opravdu tezke, kdyz jsi se nikomu nesverila, ale mozna to by ti pomohlo (do budoucna). Chci, abys vedela, ze ve spolecnosti vzhled hraje velkou roli, ale ne tak velkou jako osobnost. Kdo by se chtel bavit s holkou, ktera je krasna, ale vypatlana a zla. Nechci rict, ze jsi oskliva, to absolutne nejsi, chci tim rict, ze tvoje osobnost je tak uzasna, ze nikoho nebude zajimat, jestli mas o kilo navic. Chapu, ze mozek je dost slozita vec a ze si nejde rict "tak a ted se budu mit rada" a ze sebekriticti jsme k sobe v tomhle veku vsichni, ale vem si, ze jsi naprosty original. Nikdo nema oblicej ani telo jako ty. A co je to vlastne byt hezka a hubena? Co je ta predloha? Vychrtly modelky, ktery opravdu moc neji a zijou jenom tim, ze si hlidaji vahu a svuj vzhed? To je celkem smutny zivot, ne?

4 F R A N F R A N | Web | 21. august 2018 at 16:22 | React

[3]: Myslím, že bavení se s lidmi nemá se sebevědomím moc společného, aspoň u mě teda ne. A s tím svěřováním je to těžké, představ si, že bych za vámi přišla "čau, jak se máte, jo mimochodem - nesnáším se a mám fakt děsnej hlad, máte úkol z matiky?". Nedalo se o tom mluvit, v tom byl celkem ten problém.
Hele, já tohle všechno vím, ale v tu chvíli to prostě nepomáhalo. Těžko se to vysvětluje, ale i když jsem si uvědomovala spoustu těch věcí, co jsi psala, neuklidňovalo mě to. Každopádně děkuju(:

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama