PROBLÉMY LIDÍ, KTEŘÍ PÍŠOU

29. october 2018 at 17:05 | F R A N |  OTHERS
Píšu v podstatě od doby, kdy jsem se naučila písmenka (no dobře, to ne, písmenka jsem uměla ve dvou letech, a to by mě máma ještě nepustila ke klávesnici), svůj první text jsem napsala v pěti (byl o mamince, co našla dítě v popelnici - musela jsem být dítě k nezaplacení) a od té doby jsem nikdy nepřestala. Psaní nejdříve pohádek, později povídek, a nakonec i knihy, se stalo naprosto neoddělitelnou částí mýho života. A vážně to miluju. Každopádně to má ale taky svoje úskalí a těch rozhodně není málo. A tak mě napadlo, že tu zkusím pár problémů, které určitě zná každý, kdo se psaní věnuje, vypsat.

 

CO MI K SEBELÁSCE POMÁHÁ

14. october 2018 at 18:00 | F R A N |  SELFLOVE
V minulém článku z téhle rubriky už jsem psala o tom, že mít se rád je nejtěžší v horších dnech, a ne ve chvílích, kdy to člověku sluší. Mít se rád s mastnými vlasy, a i mezi lidmi, kteří vám dávají špatnou zpětnou vazbu, ve dnech, kdy nespolupracuje vaše pleť ani outfit a kdy máte pocit, že se nic nedaří. Za poslední rok jsem si našla věci, které mi ale pomáhají průběžně, ať už mám zrovna jakýkoliv den. Různé motivační citáty, rutiny a hlavně pohled na svět okolo, který mi hodně pomáhá se z toho věčného boje "být dost dobrá" nezbláznit. Tak jsem tu chtěla vypsat některé, které mě v tuhle chvíli napadají a díky kterým se cítím líp.

BULLET JOURNAL

28. september 2018 at 14:01 | F R A N |  OTHERS
Ano, už i já.

Bullet journals na mě pořád vyskakovaly na Pinterestu, ale já tomu lákadlu dlouho odolávala. Prohlížela jsem si ty umělecké výtvory, nápisy psané písmem, které se mi nikdy nepodařilo dost dobře napodobit, na výkresy a rovné čáry a krásně udělané sešity a moc dobře jsem si uvědomovala, že kdybych na to já jen vztáhla ruku, vytvořila bych naprostou katastrofu. Mám ráda, když jsou věci organizované a pěkné, ale myslela jsem, že bullet journal není nic pro mě. Kreslení mi moc nejde, jsem neuvěřitelně netrpělivá, a hlavně děsná perfekcionistka. Takže jsem věděla, že bych s tím byla věčně nespokojená a brzy bych se zbláznila z toho, že zkrátka nejsem schopná udělat to tak hezky, jako to mají ty ostatní holky na fotkách.

Pokud jste perfekcionisti, nesnášíte křivé čáry, ošklivé písmo a škrtance, a oproti svému nejlepšímu přesvědčení se do bullet journalu opravdu pustíte, věřte mi: čekají vás krušné chvíle.
 


HAVRASPÁR NENÍ PLNÝ ŠPRTŮ

16. september 2018 at 18:10 | F R A N |  BOOKS
Určitě nejsem jediná, kdo v dětství trpěl tím, že nevěděl, do jaké koleje by ho Moudrý klobouk zařadil. Samozřejmě jsem chtěla být v Nebelvíru, protože jsem bezmezně obdivovala Hermionu a přišlo mi, že odvaha je nejzajímavější vlastnost - koho zajímá chytrost nebo cílevědomost, odvaha zachraňuje životy. Někde v skrytu duše jsem věděla, že ačkoliv někdy ráda dělám věci, které mě děsí, odvážná rozhodně nejsem (koneckonců ještě teď se občas bojím jít v noci na záchod, jelikož mám strach, že mě sežere lev) a tak jsem dělala spoustu testů na internetu, aby mi poradily, ale tyhle testy vystihuje dost dobře tohle:
takže mi to dvakrát nepomohlo. Každopádně jsem si tenkrát myslela, že Zmijozel je kolej pro zlé, Havraspár pro ty hodně chytré (a tak jsem si nikdy moc nepřipadala) a Mrzimor pro ten "zbytek", takže Nebelvír pro mě byl nejatraktivnější. Postupem času jsem si ale svoji kolej našla a chci o ní vyvrátit některé předsudky, které proti ní ostatní mají, trochu lépe představit její podstatu a myšlenku. Stejně jako Zmijozel není zlý a Mrzimor tupý, tak do Havraspáru nepřijdou jen géniové a šprti.

RECENZE: "DÁM TI SLUNCE"

9. september 2018 at 17:46 | F R A N |  BOOKS

Nikdy jsem moc neměla takovou tu jednu nejoblíbenější knížku, kterou čtete pořád dokola a kterou můžete jednoznačně nazvat tou nejlepší, kterou jsem kdy četl/a. Jasně, ujížděla jsem na "Harrym Potterovi" a líbily se mi knihy jako "Legenda" od Marie Lu, "Hledání Aljašky" od Greena nebo "Selekce", ale žádnou z nich bych nenazvala tou nej. Ve třinácti jsem přečetla "Všechny malé zázraky" od Nivenové rozhodla se, že to bude moje nejoblíbenější knížka, jenže brzy jsem na ni napůl zapomněla a vlastně ve mně nezanechala až tak hlubokou stopu. A pak - jak už vám nejspíš došlo - přišla tahle.

Jude si ke mně poposedne, takže se o sebe opíráme rameny. Tohle jsme my. Tohle je naše póza. Dvojčecí. Takhle jsme vidět dokonce i na ultrazvukovém obrázku, když jsme byli ještě u mámy v břiše, a taky jsme tak seděli na tom obrázku, co Fry včera roztrhl. Na rozdíl od skoro všech ostatních lidí na světě jsme byli od prvních buněk spolu, přišli jsme sem spolu.

DĚTI NEZLOBÍ

20. august 2018 at 19:00 | F R A N |  OTHERS
Stejně jako všichni kolem mě jsem si letos na léto hledala aspoň nějakou malou brigádu, a protože docela ráda pracuji s dětmi, chtěla jsem nejlépe na nějaký tábor. Ani třeba ne za peníze, jen za jídlo, případně ubytování a za nějaké doporučení, které bych pak mohla v budoucnu přikládat k nějakým přihláškám. A takhle jsem si sehnala spíš takovou praxi na jednom příměstském táboře. Pořádala ho místní lesní školka a hlavním organizátorem byl člověk, který si mě pamatuje jako třeťačku, když jsem u nás ve městě chodila na recitační a literární soutěž, kde seděl v porotě - takže když jsem ho oslovila s prosbou, aby mě vzal na jeden turnus do týmu, souhlasil. Vzal si na mě email a slíbil, že se do konce června ozve, abychom se sešli ještě se slečnou, která ten tábor vede spolu s ním a která se bude starat hlavně o výtvarnou stránku tábora, protože tématem bylo vyrábění a příběhy. Čekala jsem, ale žádný email mi nepřišel, já na něj neměla žádné spojení, protože předtím jsme všechno domlouvali ústně, takže jsem v podstatě do začátku srpna nevěděla nic, kromě termínu. Nejspíš mi už tenkrát mělo být jasné, jak dobrodružná a zajímavá zkušenost to bude.

PROČ URČITĚ JET DO JIŽNÍ ITÁLIE

14. august 2018 at 20:00 | F R A N |  TRAVEL

O tom, jak jsme se k jižní Itálii a naší (skoro) rodinné lásce k ní dostali, se chystám víc psát v článku o tom, jak jsem v jednom takovém malém italském městečku chodila do školy. Ale stručně řečeno, do jižní Itálie - konkrétně do Apulie, což je region nacházející se většinou na poloostrově Salento (neboli v "podpatku") - jezdím pravidelně od svých sedmi let. Máme byt v jednom malém městě, které se nachází trochu severně od města Brindisi a asi osm kilometrů od pobřeží a jezdíme tam nejen každé prázdniny, ale často taky na jaře nebo na podzim (občas i v zimě, ale vzhledem k tomu, že v bytě nemáme ústřední topení ani krb, ale jen dva přímotopy, není to zrovna nejlepší období). A na to, jak je celá ta oblast krásná, je příliš málo navštěvovaná a známá. Takže v dnešním článku chci psát o některých věcech, kvůli kterým určitě stojí za to, zvážit svoji další dovolenou právě tam a taky dát pár typů na výlety.

RECENZE: "THE SUN IS ALSO A STAR"

6. august 2018 at 15:00 | F R A N |  BOOKS

Tahle kniha teď v červnu vyšla i v češtině, já ji ale před dvěma lety koupila v New Yorku a četla jsem ji v angličtině ještě před jejím českým vydáním. Proto budou úryvky v angličtině, jelikož český překlad u sebe nemám, a i můj pohled na knihu může být angličtinou ovlivněný. Samozřejmě v knize nerozumím každému jednotlivému slovu a překladatel občas knihu trochu pozmění, proto je možné, že kdybych ji četla přeloženou, zanechala by ve mně jiný dojem. Každopádně, tohle je druhá kniha od autorky Nicoly Yoon, která před třemi lety prorazila s knihou "Everything, Everything" (česky "Všechno, úplně všechno"), která byla i zfilmovaná. Z knihy "The Sun Is Also a Star" (česky "Slunce je také hvězda") se mimochodem film chystají udělat také.

Everything happens for a reason. This is a thing people say. My mom says it a lot. "Things happen for a reason, Tasha." Usually people say it when something goes wrong, but not too wrong. A nonfatal car accident. A sprained ankle instead of a broken one.

POKRAČOVÁNÍ

29. july 2018 at 19:02 | F R A N |  SELFLOVE

Takže, v minulém článku jsem se rozepsala o tom, jak to celé probíhalo, jak jsem nejedla a cvičila a opakovala sama sobě hnusné věty. Tenhle článek bude o dost kratší, ale rozdělila jsem totiž ten předchozí, aby nebyl tak dlouhý a taky, abych měla víc o čem psát. Každopádně, fázi, o které jsem psala minule, předcházel dlouhý, rozvleklý začátek, zato konec přišel vlastně docela narychlo. Lepšit se to začalo v zimě, po Vánocích. O těch jsem překvapivě jedla docela hodně, na což jsem ale v lednu reagovala ještě větší hladovkou. Ta mi ale dlouho nevydržela, protože pak na to všechno přišla máma - přišla do pokoje ve chvíli, kdy jsem na sobě měla jen spodní prádlo a viděla, jak jsem za posledních několik měsíců hrozně zhubla. V oblečení rozdíl nebyl tolik poznat a já sama jsem samozřejmě žádný neviděla, ani nepociťovala, ale máma ho zaznamenala okamžitě. Všechno ze mě postupně dostala. Řekla jsem jí o odhlášených obědech a malých svačinách a o tom, že mám pocit, že ať dělám, co dělám, nikdy nebudu dost hubená.

A zbytek už byl na mně.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

28. july 2018 at 21:10 | F R A N |  SELFLOVE

Jako asi většina lidí, co se snaží mít rádi sami sebe, jsem nejdřív prošla obdobím, kdy jsem se ráda neměla. Nepříjemným a dlouhým obdobím, které nastalo po několika událostech a které taky způsobilo a změnilo spoustu věcí. Bylo to období, kterým si každý musí projít sám a ze kterého se člověk musí v podstatě sám taky dostat - pomáhat mu může spousta lidí, ale boj je nakonec jen na něm. No a o tomhle chci dnes psát - o tom, jak to celé začalo, proč to začalo, o tom, proč jsem nakonec dospěla ke snaze mít se ráda takovou, jaká jsem. Tenhle článek bude o zoufalé snaze být lepší, o věčné nespokojenosti, o nátlaku okolí, a hlavně o nátlaku, který jsem na sebe vytvářela já sama. O postávaní před zrcadlem a o myšlenkách, které se mi honily hlavou. Protože aby ostatní pochopili, proč je sebeláska tak důležitá, musí taky nejdřív vidět, co se děje, když ji člověk nemá.

Where to go next